Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Úvodní stránka » O řemesle » O řemesle

Historie kožešnického řemesla

Kožešina je nejstarším materiálem používaným k výrobě oděvů. Znalost jejího zpracování sahá mnoho tisíc let do minulosti. Po celou tuto dobu se řemeslo vyvíjelo a zdokonalovalo. Původně domácí práce žen, přešla nejpozději během raného středověku do rukou odborných řemeslníků.

Vznik řemesla – zpracovatelé kůží a kožešin

Kožešnická dílna v dobovém vyobrazeníKožešina je nejstarším materiálem používaným k výrobě oděvů. Znalost jejího zpracování sahá mnoho tisíc let do minulosti. Po celou tuto dobu se řemeslo vyvíjelo a zdokonalovalo. Původně domácí práce žen, přešla nejpozději během raného středověku do rukou odborných řemeslníků – zpracovatelů a sešívačů koží. Tito řemeslníci se dále dělili na zpracovatele kůží bílých a rudých, podle způsobu činění. Do ruda byly zbarveny kůže činěné pomocí třísla, spadají sem tedy řemeslníci vyrábějící boty, tašvice, sedla a podobně. Kožešina se činila většinou kvašením a má proto řemen bílý, nebo mírně nažloutlý. Mezi zpracovatele bílých kůží patřili mimo kožešníků také výrobci tenkých oděvních usní, činěných kamencem nebo tukem.

Kožešnická dílna

Kde se činilo

Dílny měli kožešníci zpravidla poblíž vodních toků. Narozdíl od ostatních kožedělných řemesel totiž kožešiny nejen šili, ale také činili a k tomu potřebovali tekoucí vodu. Nejčastějším způsobem činění kožešin bylo až do počátku dvacátého století kvašení. Etnologové se domnívají, že si tento způsob osvojili Slované již před dobou stěhování národů. Byl tedy u nás nejspíš používaný i po celý středověk. Činilo se venku, hlavně v letních měsících, kdy probíhá kvašení rychleji. V zimě pak mohly být prováděny poslední operace, jako je měkčení kožek na kožešnických kosách a mazání. Zima byla ale hlavně obdobím šití. Tomu byla přizpůsobena i pracovní doba. Určoval ji cech a byla v zimních měsících delší.

Kde se šilo

Vnitřní část dílny byla vybavena několika kosami na měkčení kožek, pracovním stolem, na který se daly velké kožešinové pláty rozložit a deskou k napínání kožešin, pokud k tomuto účelu nesloužil stůl. Jako pracovní nářadí měl kožešník trojhrannou jehlu, která se musela čas od času brousit, náprstek a kožešnický nůž, ke krájení kožek. Rovněž kleště a hřebíčky k napínání kožešin nesměly v dílně chybět.

V dílně se většinou pohybovalo více lidí. Mimo mistra tam pracoval zpravidla i nějaký tovaryš a učeň, také žena a děti musely pomáhat.

Vznik cechů, artikule

Nejstarší jména kožešníků známe ze zakládací listiny vyšehradské kapituly z roku 1088. Šlo tehdy ale ještě o řemeslníky služebné, kteří náleželi svému pánu. První svobodní kožešníci přicházejí do nově založených měst až počátkem 13. století. Stávají se měšťany a stejně jako jiní řemeslníci, zakládají organizace, z nichž vznikají cechy. Zprávy o fungování těchto organizací máme až z konce 14. století, kdy si kožešničtí mistři nechávali schvalovat své artikule (statuta). První artikule obsahovaly ustanovení o přijetí nových mistrů, platy tovaryšům (byly pevně dané a nesměly se překračovat), tržní řád, ustanovení o nakupování zboží, pořádku na cechovních schůzích a rovněž zhotovování mistrovského kusu (mistrovské zkoušky).

Učeň – tovaryš – mistr, dělání mistrovského kusu

Učeň

Na počátku přijal mistr chlapce na takzvaný "košt". Byla to několikatýdení zkouška, během které musel mistr rozpoznat, zda se budoucí učeň k řemeslu hodí. Pak teprve mohl učně nahlásit cechu a učení započalo. K vyučení byl třeba dostatek finančních prostředků (mistr inkasoval platbu předem) a záruka jedné či více osob, že chlapec pochází ze slušné křesťanské rodiny a byl zplozen v manželském loži. Učeň bydlel u svého mistra, ten jej po celou dobu živil i šatil. Doba vyučení kožešníka se pohybovala mezi dvěma až čtyřmi lety. Výjimečně se mohla protáhnout o rok v případě, že učeň neměl dostatek peněz, aby vyučení zaplatil. Musel si je tedy u mistra odpracovat.

Tovaryš

Po vyučení se stal z učně tovaryš. Aby tovaryš nasbíral co nejvíce zkušeností dříve, než se stane mistrem, vyžadoval se od něj "vandr". Ten trval minimálně rok, ale často i více. Tovaryš musel po tuto dobu pracovat v jiném městě u cizího mistra, aby získal zkušenosti a poznatky z jiných krajů.

Mistr

Přijetí do cechu

Mistrem se stával tovaryš většinou ve městě, kde se vyučil. To ale obnášelo značný finanční výdaj, který si ne každý mohl dovolit. Bylo nutné nejen zaplatit příslušnou částku v penězích a vosku do cechovní pokladnice, ale také zaplatit mistrům "svačinu"- pohoštění (to se skládalo především z piva). Rovněž materiál na zhotovení mistrovského kusu si musel tovaryš hradit sám.  Pokud pak u zkoušky neobstál, toto vše propadlo cechu.

Práce a povinnosti

Po přijetí do cechu mohl mistr pracovat samostatně, najímat si tovaryše i prodávat na městském trhu. Cechy si velmi zakládaly na své počestnosti, každý jejich člen tak musel dodržovat přísná pravidla. Za prohřešky, které se nám dnes zdají úsměvné, platili mistři vysoké pokuty, nebo byli rovnou vyloučeni z cechu. Ztrátu počestnosti si zasloužil například ten, kdo splodil nemanželské dítě, vzal si těhotnou ženu, účastnil se pohřbívání sebevraha, ale také kdo zabil kočku, nebo zdechlý dobytek z chléva vynesl a zakopal. Mistrem kožešnickým se nemohl stát například syn městského drába, robotníka, dřevaře, ponocného, hrobníka, metaře ulic nebo ovčáka.

Po smrti mistra

Pokud mistr zemřel, měl cech za povinnost vystrojit mu pohřeb odpovídající jeho postavení. Živnost dále vedla jeho žena. Cech ji v tomto případě vydatně pomáhal, jak finančními půjčkami, tak například obstaráním tovaryše.  Pokud se žena znovu vdala, její manžel mohl vstoupit do cechu za finančně výhodnějších podmínek. Totéž platilo pro jejího syna, nebo manžela její dcery.

Další vývoj cechů

Od 16. století začaly být cechy "přeplněné". Aby si mistři chránili svůj trh, snažili se podporovat pouze rodiny stávajících mistrů. Podmínky pro přijetí do cechu se tak zpřísnily, že si mnozí tovaryši na mistrovskou zkoušku nedokázali vydělat. Stávali se z nich potulní tovaryši, putující za prací od města k městu, často i s rodinou.

Až do této doby kvetoucí řemeslo, utla třicetiletá válka. Mnoho řemeslníků během ní padlo při obraně měst, velká část měšťanů pak musela pro svou víru prchnout z Čech. Ani s koncem války se situlace nezlepšila. Města byla vydrancovaná, cechovní pokladnice prázdné. Snaha o upevnění moci Habsburků komplikovala lidem život novými zákazy a nařízeními. Přes veškerou snahu ze strany cechů, se řemeslo na úroveň doby předbělohorské už nikdy nedostalo.

Od 18. století se cechy se svými přísnými pravidly začaly stávat spíš brzdou v rozvoji řemesel.  Nedokázaly konkurovat vznikajícím manufakturám a později továrnám. Byly za to stále častěji kritizovány. Začalo se uvažovat o jejich zrušení.

S nástupem průmyslové revoluce pak ztratilo cechovní zřízení v některých oborech zcela smysl. Ve druhé polovině 19. století byly cechy oficiálně zrušeny. V některých případech však tyto spolky neoficiálně přetrvávaly až do dob první republiky.

Nákupní košík

Počet výrobků: 0Cena: 0 Kč
Zvolte měnu

Nakupujte on-line

Kožešinové čepice, pletené čepice s kožešinou, ušanky či límce a šály si můžete zakoupit i z pohodlí svého domova prostřednictvím našeho e-shopu.

Vstupte do obchodu

Naše nabídka

Nabízíme široký sortiment kožešinových výrobků, jako jsou kožichy, paleta, vesty, čepice, čelenky, límce, šály, lemy, rukavice, polštáře, předložky a ledvinové pásy. Všechny tyto výrobky nabízíme hotové nebo na míru na zakázku z našeho nebo Vámi dodaného materiálu.

Prostudujte si celou naší nabídku

Kontaktujte nás

Podroužkova 1676
OSTRAVA - Poruba
708 00

Telefon: +420 604 504 487

Otevírací doba:
Pondělí - Pátek: 10 - 12, 13 - 17

Všechny kontakty

Články

O řemesle

Přidáno: 3. 10. 2012 - Kožešina je nejstarším materiálem používaným k výrobě oděvů. Znalost jejího zpracování sahá mnoho tisíc let do minulosti. Po celou tuto dobu…

Více článků

Sdílejte na sociálních sítích

Language_Switch

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie.
Více informací